DENÍK

Kanchanaburi
Most přes řeku Kwai, trek džunglí v NP Erawan, válečné muzeum v Kanchanaburi, procházka po železnici smrti, drama barmských uprchlíků, obří chedi v Nakhon Pathomu.

Nakonec se na nás přeci jen usměje štěstí a usedneme do autobusu, který jakoby zázrakem dojede až do Kanchanaburi. Město je známé díky slavnému mostu přes řeku Kwai. V průběhu druhé světové války zde japonská armáda zřídila zajatecké tábory a snažila se vybudovat železniční spojení do Barmy. Především angličtí, američtí a australští zajatci zde pracovali v extrémně těžkých podmínkách a pod vedením nelítostných japonských oficírů se jim podařilo železnici uvést do provozu dříve, než bylo původně plánováno. Na konci války však spojenecká vojska dílo zkázy vybombardovala a jeho zbytky nyní slouží jako pomník všech obětí tohoto bizarního projektu.

Naším přechodným domovem se stává "SAM`S Guest House" přímo na břehu řeky Kwai v klidné části města. Ihned vyrážíme na prohlídku mostu. Špatně mi už není, ale jsem strašně zesláblý - za poslední dva dny jsem prakticky nespal a zažívací problémy mě dosti vyčerpaly. Fotíme se na mostě a procházíme se po okolí. Tomáš projevuje zájem o prohlídku muzea, ale já jeho nadšení nesdílím a raději čekám venku. Pouštím se do diskuse se dvěma Thajkami a jejich italskými kamarády. Znají české pivo, fotbal a hezké holky.

Z posledních sil se šourám na pokoj. Tomáš jde na večeři, ale já raději uléhám. V tuto chvíli netoužím po ničem jiném - čeká mě nepřetržitý jedenáctihodinový spánek.

Úterý 21.11.2000

Spánkový maratón mě viditelně postavil na nohy. Jsem čilý jako rybička a žaludeční problémy jsou ty tam. Plán na dnešní den je jasný. Autobusem v 8.00 do národního parku Erawan a celodenní trek v džungli. Transport trvá asi dvě hodiny a odměnou jsou nám překrásné přírodní scenérie. Procházíme se podél kaskádovitých jezírek a stezka vede dále proti proudu říčky, kde postupně míjíme sedm vodopádů. Tůně se světle modrou vodou jsou plné ryb a zvou každého vedrem znaveného cestovatele k vykoupání. Cestou vidíme velké gekony, hada i menší tlupu opic. Postupně se dostáváme až k nejvyššímu bodu treku, jímž je obrovský vodopád. Po kratší přestávce se s obtížemi vracíme stejnou cestou zpět. Rozptýlením je střetnutí s asi metrovým varanem, který se nám postavil do cesty. Čert prchá, ale já se rozhoduji fotit. Bez portrétu varana neodejdu.

Příjemnou exkurzi do nitra pralesa zakončujeme koupelí v jednom z jezírek. Tůni však rychle opouštíme, když nám něco pod vodou začne okusovat kotníky. Krokodýlka na achilovce jsem ještě neměl, takže raději rychle pryč. Ze břehu škodolibě sledujeme ostatní turisty, kteří mají stejné problémy.

Vracíme se do města a zbytek dne má obligátní průběh : večeře, internet, sprcha a četba před spaním. Nálada dnešního večera však příliš optimistická není. Tomáš chytil pořádný průjem a mě začíná být zase špatně. Nedodržel jsem dietu, kterou jsem si nařídil. Usínám s rozpačitými pocity.

Středa 22.11.2000

Ráno se mé obavy potvrzují. Je mi pořádně nevolno a Čert taky nevypadá zrovna zdravě. Valnou většinu dopoledne trávíme na toaletě a endiarony polykáme po hrstech. Zdá se, že dnes bude půst. Asi jsme maličko přecenili své síly - program uplynulých tří dnů byl příliš hektický. Bez většího přemýšlení se tedy rozhodujeme pro odpočinek.

V odpoledních hodinách už to lenošení nemůžeme vydržet a na zapůjčených kolech se vydáváme do města na obhlídku. Chceme se mrknout na soukromé válečné muzeum se zajímavým názvem :"JEATH WAR MUSEUM". Jedná se v podstatě o fotografickou galerii, dokumentující zvěrstva, která napáchali Japonci na svých válečných zajatcích. Výstava obsahuje výstřižky z novin, obrazy i autentické relikvie z 2. světové války. Jsou zde k vidění různé zbraně, uniformy, granáty atd. Muzeum je efektně nainstalováno v jakémsi rákosovém přístřešku, jenž má sloužit jako replika zajatecké noclehárny.

Proháníme se na kolech a opět nás to táhne ven z města. Přívozem se dostáváme přes řeku Kwai a míříme k nějakému jeskynnímu chrámu. Uvnitř je tradičně socha buddhy, ale i další prostory, které však nejsou osvětlené a vypínač u vchodu evidentně nefunguje. Tomáš se odvážně spouští po žebříku dovnitř, jenomže světlo svíčky nestačí. Nad hlavou nám piští hejna netopýrů. Raději jdeme pryč.

Dnes jsem celý den nic nejedl a výsledek se dostavil - nevolnost ustoupila. Těším se na suchary k večeři. Večer trávíme na terase. Od řeky se ozývá hudba a výbuchy ohňostrojů. Thajci asi zase něco slaví.

Čtvrtek 23.11.2000

Zdá se, že zažívací potíže jsou definitivně pryč. Cítíme se v pohodě, takže budeme moci absolvovat výlet až k hranicím s Barmou - na "HELLFIRE PASS". Průsmyk pekelného ohně je pozůstatkem železničního koridoru, který vybudovali váleční zajatci.

Autobus nás vysazuje u nějaké vojenské základny, kterých je tady všude v okolí poměrně dost a vydáváme se pěšky podél ukazatelů. Jedná se o areál, jehož součástí je muzeum, které spravují a zřejmě i financují Australané. Pod budovou muzea se ve svahu nacházejí zbytky železnice. Dělníci zde museli vynakládat velké úsilí, aby se prokopali značně členitým terénem. V nejobtížnějším bodě trasy, který se nazývá Průsmyk pekelného ohně, je umístěna pamětní deska. Procházíme se po zbytcích železnice a obdivujeme krásné výhledy do údolí řeky Kwai. Tam někde na druhém břehu už se rozkládá Barma. Čert chce pokračovat v treku, ale obtěžuje nás nějaký dotěrný hmyz a ze svahu nad námi se sype kamení, takže se raději klidíme do bezpečí. Cestou zpět stopujeme a na korbě minivanu se dostáváme zpět do Kanchanaburi. V jednom místě se podél cesty srocují policisté. Nejprve pomýšlíme na havárii, ale vzápětí vidíme dodávku, která je rozstřílená jako řešeto. Panečku, to je tedy síla ! Jestli se tady takhle trestají dopravní přestupky ….?

Večer si na pokoj kupujeme Bangkok Post. Titulky na první straně hlásají : "Z provinčního vězení na bankockém předměstí uprchlo několik barmských zajatců. Zmocnili se rukojmích a v ukradené dodávce směřují k hranicím. Policie jim je v patách". Autoři včerejšího vydání novin ještě neznají výsledek akce. My už ano. Na terase našeho hostelu za zpěvu cikád přemýšlíme o tom, že jsme možná měli štěstí. Zítra odjíždíme do Bangkoku, naše cesta se chýlí ke konci.

Pátek 24.11.2000

Prvním ranním vlakem se dostáváme do Nakhon Pathomu. Toto městečko je známé díky údajně největšímu buddhistickému monumentu na světě - obří chedi. Zlatě třpytivá pagoda je viditelná již z velké dálky. Nehodláme se zde však příliš dlouho zdržovat, stačí nám pouze prohlídka chrámu a pak už zpátky na nádraží a nejbližším vlakem směr Bangkok. Cestou pozorujeme život na periferii hlavního města. Dnešní Bangkok Post píše o vydařené akci proti uprchlíkům - všech jedenáct mužů bylo zastřeleno, jeden rukojmí je v kritickém stavu a ostatní zázrakem uprchli. Se zájmem listujeme obsáhlou obrazovou přílohou a přemítáme o tom, jaké drama se asi odehrálo nedaleko od nás. Každopádně nás zaráží svérázný přístup thajských bezpečnostních složek vůči nevinným rukojmím.