DENÍK

Bangkok II
Druhý pobyt v Bangkoku, Čínská čtvrť, hadí farma, thajský box v Ratschdamnoen, čtvrť neřesti Pat-Pong, návrat domů.

Krátce před polednem se ocitáme na Khao San. Po třech týdnech cestování po Thajsku jsme zpátky a zbylých několik dní využijeme k důkladné prohlídce města. Na základě doporučení mého kamaráda Dóška se ubytováváme v hostelu "GREEN HOUSE", který leží v jedné z přilehlých uliček.

I přes značné vedro a charakteristický smog chceme využít zbytku dne a vydáváme se pěšky k Národnímu muzeu. Prohlídka by byla zajímavá, kdybychom za sebou neměli třítýdenní cestu po Thajsku. Nyní nám všechny exponáty a fotografie připadají fádní. Alespoň se zchlazujeme u klimatizačního větráku. Zbytek dne se věnujeme korzováním po Khao San. Prohlížíme si bohatý sortiment nabízeného zboží a konzumujeme naše oblíbené nudle a palačinky. Večer si kupujeme na pokoj několik lahváčů.

Sobota 25.11.2000

Dnes poprvé se vydáváme k řece, abychom využili rychlé a spolehlivé vodní dopravy. Existuje několik možností. Buďto si pronajmout vlastní člun, který vás doveze, kam si budete přát, anebo se spolehnout na pravidelné kyvadlové linky. V prvním případě se vystavujete riziku, že se vás klasicky protřelí dopravci budou snažit pořádně oškubat, takže jistější je druhá možnost, kterou také využijeme i my. Chao Phraya expres je velmi levný způsob přepravy po Bangkoku. Kromě toho, že za svezení zaplatíte maximálně devět bahtů, můžete se cestou kochat pěknými výhledy na město a taky si trochu odpočinout od hutného ovzduší v ulicích. Příjezd člunu ohlašuje píšťalka průvodčího, který také reguluje nastupování a vystupování pasažérů. Vše se odehrává velmi rychle a kormidelník si na rozbouřených vlnách řeky počíná velmi obratně. Míříme k chrámu Wat Arun a cestou si necháváme ovívat tváře vlahým říčním větříkem.

Tomáš už dlouho neviděl žádný pořádný chrám, takže je opět trochu vyveden z normálu. Očka mu jiskří a jeho čelo je orosené. Nechávám ho, ať si obdivuje ty své "rakety" a raději se zavlažuji, protože vedro začíná být perverzní. Vodním expresem pokračujeme po proudu řeky až k hotelu Oriental. Chrám, který jsme hodlali navštívit, však za moc nestojí, takže se stejnou trasou vracíme zpět. Doprava po vodě nás baví. Vystupujeme u Čínské čtvrti - tato část mě obzvláště zajímá, těším se na typické obchůdky s asijskou všehochutí.

Prohlídku zahajujeme v úzké uličce Soi Wanit, která se táhne v délce přibližně jednoho kilometru od východu na západ. Čínští obchodníci se snaží tlačit své zboží co nejvíce ven, proto je pohyb v notně přecpaných ulicích značně obtížný. Člověk každou chvíli zakopne o nějakou krabici či stojánek. Nikomu to však nevadí, asiaté milují organizovaný chaos a to, že každou chvíli přistávám někomu na noze, přecházejí s maximální shovívavostí. I přes značnou fyzickou převahu se prodíráme davem dosti nesměle. Ovzduší v Čínské čtvrti je syté a atmosféra nenapodobitelná. Trošku jsme ale zklamáni sortimentem nabízeného zboží. Převažuje levná elektronika, pouťové cetky a pokémoni. Číňané jsou skvělí obchodníci a zřejmě se přizpůsobili tomu, co dnes ve světě frčí. Já jsem si tady sice představoval krámky s bylinami a exotickým kořením, ale co se dá dělat… V labyrintu ulic se snažíme najít tržnici zvanou "Old market". Jsme úspěšní, jenomže trhovci už mají zřejmě po šichtě, takže většina krámků je prázdná a prodavači líně pospávají.

Po návratu na pokoj se oddáváme důkladné hygieně. Večer se totiž chystáme na thajskou masáž. Tomáš se taky konečně oholil a ucpal umyvadlo.

Masážní salón vybíráme s velkou pečlivostí, Čert totiž prohlásil, že se nehodlá nechat masírovat nějakou stokilovou matrónou. Konečně jsme s estetickým vzhledem pracovnic jakž-takž spokojeni a objednáváme si hodinovou terapii. Ukazuje se však, že holky byly pouhým lákadlem pro zákazníky, protože nakonec se vydáváme do rukou úplně jiných masérů. Já mám ještě štěstí, jelikož mám masérku, ale Toma chytá chlap a začíná rodeo. Pěkně se do nás opírají ! Thajská masáž je založena na tlakovém prohmatávání svalů a lámání kloubů. To je řečeno s mírnou nadsázkou, ale v praxi k tomu daleko není. Některé polohy jsou skutečně krkolomné. Maséři také používají celé své tělo, takže každou chvíli se vám někdo projde po zádech nebo vám zaklíní koleno mezi lopatky. Slyšíte křupání ve vlastní páteři a chvílemi už přestáváte věřit, že odejdete po vlastních.

Tomáše mezitím převzala taky holka a naše dvě terapeutky se během práce výborně baví. Neustále se hihňají a švitoří. Otázku : "whats your name ?" slyším asi po desáté, ale zdá se, že nemůžou nebo nechtějí pochopit, že by se někdo mohl jmenovat Marek. Navíc nemám s nohou za krkem náladu na podobné srandičky. Holky si nás oblíbily, masáž je důkladná a závěrem s nimi ještě posedíme u šálku čaje. Roztřeseným krokem odcházíme zpět na ubikaci.

Neděle 26.11.2000

Za pomoci lodního expresu a tuk-tuku se dostáváme na hadí farmu. Tuk-tukář mele něco v tom smyslu, že dnes je zavřeno, ale ponecháváme jeho monolog bez komentáře. Hadí farma je vlastně vědecký institut, druhý největší svého druhu na světě, který se zabývá vývojem sér proti hadímu uštknutí. V areálu je několik terárií s různými druhy hadů. Uprostřed je jakási arénka s malými tribunami, kde vědci předvádějí návštěvníkům odběry jedů, krmení a další podle mého mínění značně nebezpečné kousky. V rychlém sledu pozorujeme kobru královskou a několik dalších prudce jedovatých, nervózních hadů. Pracovníci institutu jsou velmi odvážní a jeden se dokonce nechává opakovaně uštknout. Na obdivné zašumění přítomných se smíchem reaguje : "Nebojte se, ten není jedovatý !"

Po přednášce spojené s promítáním diapozitivů se dozvídáme, že procházka nočním lesíkem na ostrově Ko Phangan nebyla zrovna nejlepším nápadem. Mohla předčasně ukončit naše putování - ti nejjedovatější hadi v Thajsku totiž útočí právě v noci.

Zbytek odpoledne využíváme k důkladné prohlídce okolí Khao San a k večeru se pěšky přesouváme na ulici Ratschdamnoen, na které se nachází stejnojmenný stadión - kolébka všech thajských boxerů. Na večerní program se obzvláště těšíme. Předkrm v podobě živelného spektáklu v sukothaiském historickém parku nás slušně navnadil. Thajský box je zde národním sportem, v televizi běží téměř non-stop a pro řadu Thajců je jistě i výnosným byznysem. Dnes je na programu dvanáct zápasů od nejmladších kategorií až po dospělé bojovníky. Výborně se bavíme, utkání mají spád i dramatičnost. Odcházíme spokojeni.

Pondělí 27.11.2000

Akční program pobytu v Bangkoku skončil. Myšlenkami jsme už stále častěji doma. Na tento den dokonce nemáme ani vymyšlený program, takže listujeme průvodcem a přemýšlíme jak se zabavit. Nakonec se rozhodneme každý individuálně. I když jsme za celou dobu cestování nepocítili ani náznak ponorkové nemoci, dneska se rozdělíme. Čert jde prozkoumat druhý břeh řeky a já mám v hledáčku jednu nedalekou tržnici. Podle dostupných informací by to mohl být docela slušný bizár. Půlhodinová procházka rozžhaveným centrem je vysilující, ale to, co mě čeká v závěru, za námahu stojí.

Tato tržnice je přesně tím, co jsem tady hledal. Prostě typická asijská všehochuť. Začínám u syrových chobotniček a smažených krůtích pařátů a přes žáby, kobylky a šváby se dostávám k živým úhořům, kteří se vlní ve džberu jako klubko vlásečnic. Jednomu se dokonce podařilo uprchnout a suverénně se plazí rozčvachtanou uličkou. Obchodníci s vozíky jej bravurně objíždějí. Vypasené krysy se nebojácně prohánějí od stánku ke stánku a všude je cítit ostrý, těžko definovatelný zápach. Dlouze postávám před každou nádobou se živými plazy a vytrvale fotím. Po chvíli si mě všimne jedna trhovkyně, která na počkání rutinně vykuchává mořské ryby a začne na mě něco mluvit. Jelikož thajsky jsem se doposud nenaučil, na každou otázku pokrčím rameny. Během minuty se baví všichni obchodníci v okruhu padesáti metrů. Cítím horkou půdu pod nohama. Evropana s takovým zájmem o špínu v ulicích tady asi ještě neviděli. Kdyby mi nebylo trapně, strávil bych tady celé odpoledne (tedy pokud bych se dříve nezadusil smradem), ale raději se dávám na ústup.

Večer v internetovém klubu líčím Tomášovi své zážitky a zdá se, že jsem zvolil dobře, protože Tomův program údajně nestál za nic. Naši asijskou expedici chceme zakončit návštěvou vyhlášené bankocké čtvrti Pat Pong, proto se za soumraku vydáváme k zastávce místní dopravy. Vyznat se v jejím systému je nad naše síly - autobus se stále více odklání z potřebného směru. A to i přes to, že číslo linky by mělo být správné. Nakonec využijeme služeb oficiální taxislužby. Již v průběhu cesty si rvu vlasy z hlavy, na vnitřní straně dveří totiž čtu, že pevné tarify podle kilometráže jsou sotva třetinové oproti tuk-tukům. Mylně jsme se domnívali, že ty rozvrzané herky jsou nejlevnějším způsobem dopravy. Řidič zná Českou republiku a ví, že se zde vyrábí skvělé zbraně.

Šouráme se ulicemi Pat-Pongu a otevřenými dveřmi erotických klubů pozorujeme nahé tanečnice, vlnící se na pódiu v rytmu hudby. Nažehlení portýři nás uctivě lákají dovnitř. Noc v ulicích právě začíná a rozhodně nebude krátká. Rozhodneme se pro návštěvu jednoho z klubů. Celý večer popíjíme jedno pivo za druhým a sledujeme nápaditou show. Odjíždíme taxíkem totálně na mol po sotva šesti pivech.

Úterý 28.11.2000

Ráno je kruté. A to nejen proto, že pokoj musíme opustit do oběda. Unaveně pakujeme svůj proviant a do večera nás čeká lelkování v okolí Khao San. Říkám si, že poslední den, navíc v této příšerné kocovině, nesmím udělat nějakou hloupost. Jako bych to přivolal. Nedovřu pevně láhev od coly a rázem se mi v příručním zavazadle koupou všechny důležité věci včetně pasu a letenky. Nejhorší je, že teď už se nemám ani kde umýt. Vše je mokré a lepkavé. Nejradši bych se neviděl.

Kupujeme dárky a píšeme domů poslední technické vzkazy e-mailem. Večer v 18. hodin nasedáme do mikrobusu, který směřuje k letišti. Že jsme nezvolili nejlepší způsob přepravy zjišťujeme vzápětí. Autobusek je k prasknutí přecpaný a nelze se v něm ani pořádně nadechnout. Cítím, že přichází moje poslední hodinka. Uvádím se do jakéhosi hypnotického spánku, který mi pomůže přežít. Konečně jsme v klimatizované letištní budově a náhle ožíváme. Letíme domů !

V letadle Frankfurt - Praha nás osud jakousi shodou náhod rozesadí. Sedíme každý v jiné části paluby. Pohled z okýnka na rodnou hroudu dává příležitost k přemýšlení a prvnímu třídění zážitků. Oba dva si tuto chvíli můžeme prožít v soukromí a to je dobře…