DENÍK

Lop Buri
Město opic.

Sobota 11.11.2000

Dnešní den bude ve znamení dlouhého přesunu, ale protože autobus odjíždí až v poledne, můžeme si ráno přispat. V Phitsanuloku přesedáme na vlak a čeká nás cesta do Lop Buri. Jízda vlakem je vcelku pohodová, pozorujeme okolní krajinu a ochutnáváme výrobky pouličních prodavačů. V závěru nás maličko obtěžuje nějaký přiopilý stařec, ale naštěstí už vystupujeme v Lop Buri, kde nás vítá socha obřího opičáka. Tato abnormalita není náhodná, ve městě totiž žijí stovky opic, které se dokonale přizpůsobily životu v rušných ulicích. Opice se zdržují hlavně v okolí vlakového nádraží a chrámu Phra Prang Sam Yod. Jsou neobyčejně chytré a lstivé, stále přemýšlejí, kde by co ukradly. Hbitě přeskakují po střechách domů, po sloupech i drátech telefonního vedení a poměrně suverénně se pohybují i po silnici, kde jim každý dává přednost. Zkrátka obyvatelé města s nimi žijí v dokonalé symbióze.

Ubytováváme se v hotýlku přímo naproti nádraží a i když interiér tohoto zařízení nevypadá nijak vábně, pokoj, který dostáváme, je doslova luxusní. Vše je dokonale čisté, vykachlíkovaná koupelna se blyští novotou a na psacím stolku máme barevnou televizi s kabelovým příjmem. Takový komfort jsme nečekali. Usínáme za zvuků písně kapely U2.

Neděle 12.11.2000

Za oknem našeho pokoje se nachází pletivo, takže přes noc se útoku ze strany opic obávat nemusíme. Zato však musíme odolávat nesnesitelnému hluku, který primáti nadělají na plechových střechách domů. Každou chvíli nás probudí ohlušující rána nebo vřískot. Přes veškeré potíže se nám podaří usnout, ale ráno sotva otevřu oči, vidím opičí obličej. Zvědavá zvířata nahlížejí skrze pletivo do našeho pokoje. V momentě, kdy jim nabídneme krekry, seběhne se jich snad padesát. Po nějaké době s chytrostí sobě vlastní naleznou v oplocení díru, a tak raději zabarikádujeme okno a jdeme posnídat.

Čeká nás prohlídka města a navečer přesun do Bangkoku, odkud pojedeme nočním vlakem na jih k moři. Lop Buri není kromě opic a několika chrámů nijak výjimečně zajímavé město, takže po poledni nemáme co dělat. Jdeme si koupit noviny a v jednom knihkupectví Tomáš díky nízko situovanému stropu hlavou sundá lustr i s žárovkou. S výrazem "my nic, my muzikanti" rychle vyklízíme prostor. Zbytek odpoledne trávíme v internetové kavárně a v herně Play-Stationu.

Neuvědomili jsme si, že je neděle a vlak do Bangkoku je doslova přeplněný. Pro nás zbylo místo na schůdkách. Vzduch ve vagónu by se dal krájet. Takové cestování je zkouška nervů, ale všichni domorodci to snášejí trpělivě a bez řečí, takže není důvod, abychom si my stěžovali.